Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 9. ČÁST

24.03.2009 (10:10) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6341×

9. ČÁST

Bella:

Ze školy jsem přijela rychle domů. Abych se mohla trochu připravit. Přišlo mi to sice stupidní, protože mě celý den viděl „neupravenou“. Ale to bych nebyla holka co?

Trošku jsem si přepudrovala obličej, zvýraznila oči řasenkou, rty leskem. Moje oči spadly na hodiny, ach ne! Za chvíli je tu. Převlékla jsem se do tmavých riflí. A hrubé mikiny. Bundu jsem totiž do kina tahat nechtěla. A venku zase taková extra zima nebyla. Fajn 5 minut. Běžela jsem na záchod, zkontrolovala svůj vzhled a napila se.

Hned jak jsem uslyšela auto. Vyběhla jsem z domu, nechtěla jsem, ať na mě čeká. Otevřela jsem dveře a chtěla seběhnout schody. Jsem blbá?? Já seběhnout schody. To mě napadlo, když už bylo pozdě. Na schodech jsem spadla. Ne, já přímo hodila držku. A Edward to celé sledoval. Rychle zastavil a běžel ke mně. Ale to už jsem ležela rozplajzlá pod schody na zkroucené ruce.

„Bello, Bello, dobré je ti něco?“ Byl vážně nervozní. A když jsem si uvědomila ten trapas a vzpamatovala se z šoku a propukla jsem v šílený záchvat smíchu. Nemohla jsem přestat. Ležela jsem v kaluži bláta. Nade mnou se skláněl Edward. Ruka mě bolela, byla určitě zlomená a já se smála. Už dlouho jsem neměla nic zlomeného nebo nějaký vážnější úraz takže mi to divné nepřišlo. Ale proč zrovna dneska? Když mám být s Edwardem? Trochu jsem se uklidnila. Když jsem viděla, že neví, co má dělat.

„Jo fajn, jen mám zlomenou ruku“ Řekla jsem ještě vysmátá. Ale on vykulil oči.

„Jakou?, ukaž!, bolí to? Co mám dělat? Chceš nějak pomoct? Bolí to? „ Po druhém: „bolí to?“ jsem se zase začala smát.

„Né v pohodě“ vstala jsem. „jen potřebuju do nemocnice, a ještě se jdu převléct“ ukázala jsem na své zablácené oblečení. A on už se usmál.

„kdyby ses viděla, nestihl jsem Tě chytit, ale ten tvůj výraz když jsi padala“ Zatvářila jsem se ublíženě, ale potom jsme se oba zase začali smát. Bylo mi s ním fajn. Teď když jsme se smáli, byli jsme jak děti pod stromečkem. A ne jako upír s „bývalou upírkou“.

„počkáš na mě chvíli, prosím“ řekla jsem, když jsme vešli ke mně domů a ukázala mu na sedačku.

„Jistěě“ řekl s úsměvem a posadil se.

Běžela jsem do schodů, k mému pokoji. A zase jsem spadla na tu ruku.

„Auuu“ zařvala jsem. Ale to už byl u mě a zvedal mě ze země.

„Proboha Bello, už neběhej“ řekl a začal se smát. Já už se nesmála. Hrozně to bolelo. Byla jsem ráda, že mu tady nebrečím. Vzal mě kolem pasu a pomalu mě vedl do schodů. Zeptal se mě, kde mám pokoj. Potom jsme tam společnými silami dorazili. Za tu cestu do mého pokoje s jeho rukou kolem mého pasu, to stálo. Mohla bych padat častěji. Posadil mě na židli, aby to neodnesla postel. Poprosila jsem ho, ať mi podá věci. Ale zajímalo mě, jak to bez mimochodem pravé ruky zvládnu na sebe narvat. Nasměrovala jsem ho ke skříni a ukázal jsem mu ty rifle, co jsem chtěla. „ještě mikinu prosím“ nechtěl vědět jakou, popadl tlustou modrou. Moc jsem ji nenosila, ale byla pěkná. Položil to s úsměvem vedle mě.

„Jak si to hodláš obléct?“ zeptal se a začal se smát. Já se na něj zoufele koukla. Pochopil.

„No nějak to zvládneme“ řekl.

„promiň“ zašeptala jsem.

Začala jsem si rozepínat knoflík u kalhot. Nešlo to. On mě celou dobu s úsměvem sledoval.

„počkej“ řekl a odtáhl moji ruku z kalhot, nepřekvapila mě její teplota. „já to udělám“ Sotva to dořekl, začal mi rozepínat knoflík. Povedlo se. Potom jsem si je stáhla ze zadku. Děkovala jsem pánubohu za delší mikinu. Sedla jsem si zpět. Dost mě to vysílilo. A hlavně ten pocit, že jsem s Edwardem sama doma bez kalhot byl mrazící.

Celou dobu jsme mlčeli. On mi stáhl kalhoty úpně. A v tom se mu rozdrnčel mobil. Okamžitě, když to zvedl, se ze sluchátka ozval ženský řev. Panebože, co udělal tak hrozného? Ale čím víc ta holka řvala, tím víc se on usmíval. Dokonce na mě mrkl. Oh. Potom konečně začal mluvit: „Né Alice není to tak jak si to viděla“ Usmál se na mě. Když zase, ale už poněkud klidněji křičela. „ Ne, ne, ne! Jsi blázen, to bych neriskoval. No, Bella si zlomila ruku, víš. Spadla za schodů a pěkně se vyválela v blátě. Jo, no teď se ji snažím pomoct z oblečení, abychom mohli do nemocnice.“ Fajn mě to mezitím došlo, Alice měla vizi. Ale co panebože viděla. Přečtu si to u něj. Ne! Řekla jsem, že schopnost používat nebudu. Budu normální. Mezitím, co jsem uvažovala. To vypl.

„Promiň, to byla Alice“ Co mu na to mám říct?

„ Co chtěla?“ Byla jsem zvědavá, co mi na to řekne.

„ Neuklidil jsem si pokoj" plácl No jasně, když mu došlo, co řekl za blbost pokračoval.

„Nemá ráda nepořádek a…“přerušil to a změnil téma. „… tak Tě oblečem a hurá do nemocnice za Taťkou, už Tě to musí pěkně bolet.“ Oslovení taťka mi přišlo vtipné, ale nepochybuji o tom, že je mezi nimi pěkný vztah. Ach jo, chtěla jsem se ho na tolik věci zeptat. Ale nemohla jsem. Né teď a s tou rukou měl vlastně pravdu.

„Jo určitě, fakt to bolí“

Začal mi oblékat kalhoty. Když už jsem je měla u kolen tak jsem se postavila. Aby je mohl dotáhnout. Bylo to dokonalé. Nechala bych se od něj oblékat, každý den. Vždycky když se mě dotknul, myslela jsem, že vybuchnu. Ale něco mi říkalo, že si to užíval taky. Někdy se mě dotkl, když to zrovna nebylo třeba. Byla to posvátná chvíle. Oba jsme mlčeli. Já měla přivřené oči. On byl vážný, ale měl něžné a starostlivé oči. Opatrně mi zapnul zip a s ním i knoflík.

Myslím, že kdyby mezi nás teď někdo strčil ruku, koplo by ho to. Bylo mezi námi hrozné napětí. Zrovna když mi rozepínal mikinu, což bych už mimochodem zvládla. Dostala jsem vizi. Pevně jsem zavřela oči. A nechala se unést dějem.

Sedím v nějakém domě společně s Cleir. Přijdou tam další dva upíři. Cleir jednoho políbí a druhého mi představí. Pochopila jsem, že mi ho chce vnutit jako přítele. Nebránila jsem se tomu. Zrychleně se mi ukázal čas strávený s ním. Byl můj nejlepší přítel, tak jsem to vnímala já. Ale potom mě chtěl políbit. Odtáhla jsem se. Nedovolil mi to. A přidržel si mě na gauči. Byla jsem z toho nešťastná. Ale bránila jsem se. Neměl šanci. Já mu, ale nechtěla ublížit. Ale to, že ze mě strhnul triko. Dala jsem mu šok. A začala na něj řvát. Odešel. Byla jsem sama a vzlykala. Po pár hodinách přišla Cleir a sednula si ke mně… Pohladila mě po zádech a objala…. Konec!!

Tak to byla nejdelší vize, co jsem, kdy měla. Otevřela jsem oči a viděla jsem vykuleného Edwarda, jak se mě zoufale snaží dostat zpátky do reality. Když si všiml, že už mám otevřené oči, nahlas si oddychl. „Ach Bello, co to bylo, vypadala jsi jako Alice když…když nemám uklizený pokoj.“ Začala jsem se smát té jeho výmluvě, ale uvažovala jsem nad svou.

„ Ale nic, to já tak někdy upadnu do mikro-spánku“ To je co? Jeden lepší než druhý.

„Bello, vždyť ses celou dobu třásla“

„Zdál se mi škaredý sen, a navíc mě bolí ta ruka“

„Jo ruka“ Řekl a očividně už to neřešil. Pomalinku mi sundal mikinu a oblékl druhou. Sešli jsme schody. A já nespadla. Tak to bylo i z druhých schodů. Když jsem seděla v autě, připoutaná měla už jsem pocit bezpečí, věděla jsem, že už z žádných schodů nespadnu.

Pocit bezpečí kupodivu trval i potom, co jsem se koukla na tachometr.

„Máš rád rychlou jízdu co?“ Koukl se na mě a usmál se.

„Miluju to. Ale jestli je ti špatně, nebo ti to vadí tak řekni“

„nevadí, mám to ráda. Jo a mohla bych otevřít okno?“ Smutně se podíval, zhluboka se nadechl a odsouhlasil mi to. Tak tohle jsem vážně nepochopila. Proč ten smutný pohled?

No to je jedno. Vím, že jednou to všechno zjistím. Teď mě ale čeká prohlídka v nemocnici. Uvidím jeho taťku. No a jsem zvědavá, jak se naše rande vyvine.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 9. ČÁST: